První tramvají.

Doléhají ke mně zvuky. Hlasy. Tóny. Někdo zpívá.

Jak je daleko? Příliš daleko. 

Je mi horko a nemůžu dýchat. Ale nemá se mi co přilepit k tělu. Jen deka. Jen polovina deky. Zvuky nezesilují. Jen je lépe slyším. Poznávám je. Ty písničky znám. Je to playlist, který hraje už několik hodin. 

Mám zavřené oči. Nechci je otevřít, nechci se pohnout. Zároveň bych chtěla běžet. Utéct?

Pravou půlku tváře mám zmačkanou. Snažím se otevřít pusu a olíznout si rty. Jde to pomalu, mám je slepené. V puse pachuť. Na zubech povlak. Ale tohle už znám, není to poprvé.

Otevřu oči do tmy, mžourám. Jsem zmatená. Je to můj byt? Tuhle skříň doma nemám.

Uvědomuju si svoje tělo. Nohy, ruce, oči, vlasy. Vlasy. Mám tolik vlasů, jsou rozházené po celém polštáři jako by jim to tady patřilo. Topí se mi v nich tvář, uvěznily mojí hlavu. Jakmile se snažím pohnout, všude to tahá, bojím se, že když pootočím hlavou, všechny se zpřetrhají. Udělám to.

Upírám zrak na pokoj. Rozeznávám ve tmě obrysy. Stůl, židle, lahve od vína a dvě sklenice. 

Už vím. Vím, kde jsem. Oddychnu si.

Za mnou se pohne. Někdo. 

Je mi horko, přesto si polovinu deky přitáhnu blíž k tělu. Chci se schovat. Můžu znovu zavřít oči a probudit se doma? Prosím.

Je tu dusno. Nedá se dýchat. Tíží mě to. Nesu na zádech tíhu celé místnosti. Toho, kdo je za mnou. Mám chuť brečet. Polštář pod několika slzami zvlhne. Jsem tu špatně. 

Příliš daleko.

Vstanu a otevřu dveře na balkón. Projde mnou jen lehký noční chlad, ale stejně tak by to mohla být sněhová bouře. Ledový vzduch se mi nosem zhoupl až do plic. Přikoval mě k podlaze. Cítím, jak mi zimou a tím podivným steskem vibrují kolenní klouby. 

Když se pohne, leknu se a přestanu dýchat. Jako by to snad znamenalo, že se stanu neviditelnou. I kdyby ano, moje tlukoucí srdce bude slyšet ještě sto kilometrů daleko. Nechci, aby věděl, že odcházím. Ptal by se, co se stalo. Nechci vysvětlovat, že nic a vlastně všechno. Že jsem tu špatně, nepřipravená. Že mi někdo chybí. 

Sehnu se. Světlo displeje září na zbytky mojí důstojnosti poházené po podlaze. Posledně jsem tu jeden kousek nechala. 

Oblékám se a snažím se udělat u toho co nejméně pohybů. Není to rychlejší, ale připadám si u toho míň nápadná. Minimalismus v praxi.

Ještě ponožky, svetr, boty. Až doma zjistím, že mám většinu naruby. Většina je špatně, jo, to by odpovídalo. Všechno dělám potmě a na chodbě si málem vezmu špatný kabát. Na stole zůstala gumička. Vždycky jí u někoho nechám. 

Otevřu dveře a vyjdu na chodbu. Naposledy se zastavím. Nemám se vrátit? Rozsypat oblečení po podlaze, rozprostřít vlasy na polštář, vzít si polovinu deky, loknout si vína, zavřít oči...

Zámek cvakne, konečně se můžu nahlas nadechnout. Probudilo ho to? Jdu po schodech dolů. Pomalu, nevím proč. Počítám je, nevím proč. 

Venku zase ta hrozná zima, ale ještě chvilku potrvá, než se začnu klepat. Na ulicích nikdo není. Jediné, co potkávám, jsou auta. Lidi v autech. V kovových pláštích. Superhrdinové ranní Prahy. 

Záda zastávky se otřesou pokaždé, když kolem nich některý z nich prosviští. Třesou se často. I ve čtyři ráno mají hrdinové někam namířeno. Všichni mají nějaký cíl. 

V poloplné tramvaji mě žádají o kapesník a já jim ho dám. Jsem nejsmutnější cestující na celém světě, ale brečet není potřeba. Jen si ho vezměte, já potřebuju něco jiného. 

Jsem doma. Jsem naruby. Jsem oblečená. Jsem v peřinách. Je to lepší, děkuji.

 

Bara Perglova

London, United Kingdom