Prostě začni.

Pamatuju si docela přesně na ten den, kdy jsem se rozhodla. Seděla jsem na lavičce, měla nohy opřené o zábradlí a pozorovala mravenčí život Pražanů z vyhlídky Kinského zahrady.
Ne, že bych si tím rozhodnutím byla tenkrát stoprocentně jistá. Dokonce ještě několik měsíců po té jsem se při pohledu na svůj bankovní účet na jedné straně a seznam nutných výdajů na druhé klepala strachy a nejistotou jako opuštěné štěňátko a docela silně váhala nad tím, jestli toho nelituju. Ale jednak se už nebylo kam vrátit a druhak tu bylo pořád něco, co bylo silnější. Silnější než jistota. Silnější než pohodlí. 

Podnikatelského ducha jsem měla asi vždycky. Jako malé, asi čtyřleté škvrně jsem na zahradě “prodávala” dorty z hlíny a trsy řebříčku jako zeleninu. Jako dítě školou povinné jsem vyměňovala na bleším trhu svoje zbytečnosti za zbytečnosti jiných. Nebo u dědy v kůlně jsem si rozložila na nasekané dříví fošnu a “otevřela si obchod” se starými knížkami. Je fakt, že moji zákazníci byli děda a táta, ale pomyšlení na to, že svoje zboží předám někomu dál a něco za to dostanu zpět bylo vzrušující a začalo mě to bavit. Během školních akcí, kdy se vybíralo na dobročinné účely, byl můj výběrčí tým většinou nejlepší, protože jsem měla v sobě energii a přesvědčení, které jsem dokázala předat dál a vykřesat z něj zpětnou hodnotu. 

Ve svojí rodině nemám podniktelské vzory. Můj táta desítky let pracoval na jednom místě a má za to můj velký obdiv. Takže čert ví, kde se to ve mně vzalo. Jen jsem cítila, jak ve mě léty stoupala touha.

Něco dokázat.

Spousta lidí začíná podnikat kvůli svobodě. Protože chtějí sami rozhodovat o svém čase nebo chtějí lépe zpeněžit svoje mnohdy nedoceněné dovednosti. Mojí motivací byla svoboda taky, ale v trochu jiném smyslu. Nikdy jsem si moc nevěřila a moje nízké sebevědomí mi většinou zavíralo cesty k zajímavým projektům i pracím. Pokaždé mě někdo musel popostrčit, abych se zkusila prodat nebo ukázala, co ve mně je. Ne proto, že bych na to neměla, ale protože jsem byla tak moc vyděšená ze strachu, že na to třeba fakt nemám. Tak jsem radši ani nezačala a jen prostě plula s proudem, který mě životem unášel. A zcela upřímně, až příliš dlouhou dobu jsem neměla potřebu pracovat nebo vzít za sebe plnou zodpovědnost. Můj život byl bezstarostný a pohodlný a i přes všechno cestování a podporu partnera jaksi nenaplněný. Až jsem si jednoho dne sedla a rozbrečela se, protože jsem přišla na to, že jsem nešťastná. Nebo ještě lépe - že mám syndrom vyhoření ze štěstí. 

Zní to divně, že? 

Představte si, že jsem kolem sebe neustále měla berličky, na které jsem se mohla spolehnout. Že se nemusím strachovat, když mi kiksne grafická karta mýho počítače, protože to za mě má nejen kdo vyřešit, ale i zaplatit. Že se nemusím bát, že nebudu mít co jíst, že nebude z čeho zaplatit nájem, že si nebudu moct koupit nový boty.

Zní to skvěle, tak proč mi to nakonec tak vadilo?

Protože se tyhle berličky nakonec staly mnohem víc spíš mojí kotvou. Potřebovala jsem najít způsob, jak věřit sama v sebe, jak se přesvědčit, že dokážu cokoliv si zamanu. Ale hlavně jsem věděla, že to nedokážu jinak než sama. Že si teprve potom budu vážit toho, co vytvořím nebo co po mně bude zůstávat. Že když se nebudu moct spolehnout na nikoho jiného než jsem já, naučí mě to lépe se rozhodovat. A lépe znát svojí hodnotu. Tohle člověk nepochopí dokud nedostane potřebu dokázat něco sám sobě.

A tak jsem se zhluboka nadechla, naposledy se podívala na Prahu, která slibovala tisíce možností a vydala se domů, abych svému tehdejšími příteli řekla, že bychom se měli rozejít. 

O tom, jak zatraceně těžký to bylo potom, si nechám na příště, ale zpětně to považuju za to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Jsem teď mnohem schopnější, odvážnější a mnohem lépe znám svojí cenu. Neznamená to, že o sobě už nepochybuju. Dokonce se často ještě pořád finančně podcením. Mám za sebou hromadu menších i větších fuckupů a dalším se nevyhnu. Moc dobře jsem věděla, že cesta ke svobodě nebude vystlaná marshmallowny. Ale odnesla jsem si z toho to, že je potřeba prostě jen začít a na zbytek už člověk nějak přijde časem.

Bara Perglova

London, United Kingdom