Kůže líná.

Vždycky jsem si připadala hrozně líná. Jako veš. Jako lenochod. Jako stará kočka na sluncem zalitém zápraží, kterou už nevzruší ani kutálející se klubko, i kdyby bylo obalené v tom slizu z kapsičky Whiskas.

A někdy skutečně jsem. A víte co? Je to totiž naprosto v pohodě.

Vybavuje se mi loňský únor. Seděla jsem doma v křesle, které bylo směrované k velkým dveřím na balkon. Nohy opřené o stoličku, notebook mi ležel na klíně a zrovna jsem se chystala ořezávat první z desítek fotek k úpravě. Venku foukalo jen lehce, takže nevím jaká nadpřirozená síla přinesla ten velký zkroucený list z loňského podzimu až na můj balkon. Jenom vím, že jsem v té své připravené pracovní poloze na něj zírala, jak se sem tam pohnul nebo převalil. Dobrých deset minut. 

Pak jsem zaklapla notebook, vzdychla a šla uklízet. Po chvíli, rozhodnutá, že už vážně začnu pracovat, jsem se znovu připravila do startovní pozice a...znovu zírala ven na suchem zdeformovaný list, který vypadal, že začíná požírat sám sebe.

Ta hrozná spousta aktivit mě tak vyčerpala, že jsem si na pozadí pustila pátou řadu Přátel, schoulila se na křesle pod deku a na hodinu usnula. Můj plán si později udělat fancy zdravou večeři o třech chodech skončil hrstmi cornflakes, které jsem do sebe ládovala z pytle velkého rodinného balení.

Pod tíhou pocitu neschopnosti jsem se ten večer přesouvala do vzdálenosti čítající maximálně metry a veškeré snahy ještě něco ten den udělat, zůstaly minimalizovány, stejně jako photoshop na spodní liště mojí pracovní plochy. 

Někdy to prostě nejde.

Je úplně šumák, kolik motivačních článků si přečteme na Forbesu nebo příběhů úspěšných podnikatelů na FirstClass. Je jedno, kolik si na svojí Pinterestovou nástěnku připíchneme duchaplných citátů. Nezáleží na tom, kolik úkolů nám visí v to-do listu nebo kolik předsevzetí jsme si během roku naložili. Víc článků o tom, jak se dokopat k postavě do plavek, o efektivním čtyřhodinovém pracovnímu týdnu nebo jak napsat svůj první román ten kýžený efekt nepřinese. 

Občas je rozumný nedělat prostě vůbec nic.

Čím déle si vnucujeme myšlenku, že bychom něco dělat měli, i když nám to nejde, tím déle nám to trvá dokončit. A pak strašně provinilie prokrastinujeme a sem tam se vrátíme k úkolu, který nás měl původně o krok posunout ke splněnému snu, jenže mezitím se z něj stal strašný voser. 

A přitom by stačilo si přiznat, že pro tuhle chvíli na to prostě nemám a dát si pohov. Nikdo nebude ani pilnější ani kreativnější pod tlakem přesvědčení, že musí stihnout první poslední. To je nejlepší recept na to, jak brzy vyhořet. 

Proto jsem přestala hledat motivaci ve chvílích, kdy mi něco ani trochu nejde. Naopak se snažím na to co nejdřív zapomenout a okamžitě jít dělat bez výčitek něco jiného. Od té doby mám mnohem častěji chuť se pouštět do dalších úkolů a většinou je zvládnu dřív než když je nenápadně odkládám. 

Do mě se energie pro ten či onen úkol dříve či později vždycky znovu vlila. Stačilo se vyspat, počkat si na lepší počasí, na pochvalu za dosavadní práci, zboží nebo servis nebo jít na kafe s někým, kdo mě inspiroval.

Co když se mi i přesto nedaří ani začít? Začnu přemýšlet nad tím, jak moc velký smysl ta činnost má. Třeba se mi do toho nechce, protože cítím, že mě to nikam neposune a dlouhodobě mi to nic nepřináší. Což je dost dobrá motivace, jak si hledat lepší práci. 

A co když má ta práce deadline? To se nedá odkládat do nekonečna! Tak udělejte přesně to, co jsem udělala s tímhle tři týdny rozepsaným článkem. Get that shit done!

Bara Perglova

London, United Kingdom