Jsem single. Ouch.

Když se my holky s někým rozejdeme, tak je nám celkem putna, kdo z nás dvou si vytáhl tu kratší sirku a skoncoval to. Je nám nad slunce jasné, že nemáme už na nic nárok, obzvlášť když jsme to my samy skončily, a stejně nás dodatečně sžírá žárlivost a rozpadáme se na molekuly kdykoliv na sociálních sítích nebo nedejbože na veřejnosti narazíme na svůj replacement.

Prvních pár týdnů až měsíců zoufale hledáme patterny v příbězích kolem sebe, jako bychom chtěly přeskočit na konec příběhu a dozvědět se, jak to s námi dopadne. 

„Přesně to se stalo mojí kámošce, ale s tou novou mu to nevydrželo a za tři měsíce byli zase spolu.“
„Hele některý lidi se rozejdou třeba i na celý roky a pak se dají zase dohromady.“
„Tohle je jen takovej úlet, věř mi. Vy dva jste se k sobě strašně hodili!“

Nebo snad ne?

Přemýšlíme, vzpomínáme, zlobíme se, na to druhýho, na sebe, na sousedy, na toho hnusnýho dědka na tramvajový zastávce, protože ten taky určitě za všechno může. Z holky, co byla doteď docela v pohodě je najednou hysterka jak z telenovely, kterým se vždycky sama smála.

Věděla jsem, že si za to můžu já, ale stejně jsem nějaký čas chodila jako zombie a těžce zadržovala slzy, protože mi to bylo prostě jen zatraceně líto. Je to blbý, když vás to chytí na veřejnosti. Máme místnosti na kojení a přebalování, máme úschovny zavazadel. Kde jsou úschovny pro nás, když si potřebujeme vyplakat oči? 

Strašně jsem se bála. Paradoxně nejvíc toho, že budu na všechno sama. To jsem přeci chtěla, tak v čem je vlastně problém? Bacha na to, co si přejete, může se vám to vyplnit.

Vždycky máme tendenci skuhrat nad tím, co jsme ztratili, protože až tehdy si uvědomíme tu hodnotu. Já si uvědomila hlavně svojí závislost na vztahu, ve kterém jsem byla pořád a neuměla jsem si přestavit trávit čas jinak. Takže když se najednou musíte obejít bez neustálé přítomnosti někoho dalšího, je to děsivý. 

Až později mi došlo něco mnohem horšího. Že nepláču nad tím, s kým už nejsem nebo co nemám ale sama nad sebou. Protože jsem ztratila něco, co jsem potřebovala, co jsem chtěla mít sobecky a věčně. 

Co teď? Takže nestačí, že začínáte život znova od nuly, musíte se ještě ke všemu naučit mít rádi sami sebe a umět spokojeně trávit čas jen ve svojí přítomnosti. Uf... 

To by vydalo na další článek. 

„Hele Baru a jak to děláš, že toho stíháš tolik? Obchod a ještě focení?“
„A nejen to! Stíhám ještě chodit třikrát týdně cvičit, přečtu šest až osm knížek za měsíc, o víkendu peču, koukám na filmy, chodím ven s kamarády a dokonce i spím!“
„Nemáš kluka, co?“
„No...“

Můj život není tím horší. Kdybych ho měla, udělám si na něj místo tak jako na všechno ostatní. Každopádně jde o to, že mi už nevadí vyrazit si jen v přítomnosti vlastních myšlenek na celodenní výlet nebo zůstat celý víkend sama v posteli. A vůbec jsem se toho o sobě za poslední dva roky hodně naučila. Především to, že fňukat je vážně otravné a když si neumím vážit sama sebe, jak to můžu chtít po někom jiném?

A nakonec, hele, ona to totiž není žádná tragédie. Lidé se rozcházejí dnes a denně. Jen to nesmíme brát jako konec, ale jako začátek svého nového já. Protože když přestaneme lpět na starém, otevřou se nám úplně nové možnosti. Nové zkušenosti. Nová dobrodružství.

Lepší, které si zasloužíme.

Jen co se sami staneme lepšími. 

Bara Perglova

London, United Kingdom