Jak přežít první půlrok.

Když se rozhodnete otočit svůj život o stoosmdesát stupňů, nikdy není pozdě na to, aby vás vyděsila realita něčím, na co jste nebyli připravení. Třeba na to, že budete muset začít pracovat a vydělávat peníze. 

Docela hodně peněz, abych pravdu řekla. Protože žít single v Praze je docela luxus. Jednoho dne si spíte v úžasným bytě s původníma dubovýma parketama a s výhledem do krásný zahrady a druhý brečíte schoulení na matraci u kámošů mezi krabicemi plnými nostalgie. A přitom jde jen o hadry, pár knížek a kartáček na zuby ze stejného balení, co jste koupili před třemi měsíci, kdy to všechno bylo ještě tak nějak oukej. 

Hmm. Tak si asi teda musím najít zase nějakou tu práci na full-time. 

Dostala jsem ji hned na první pokus. Rozhodně to nebyl ale tenkrát můj dreamjob. Už vůbec ne v oboru, který by mě nějak zásadně zajímal. O pánské módě jsem věděla jen to, že nesnáším dřevěné motýlky a až tak po čtyřech měsících jsem teprve začínala chápat, proč se ten či onen chlap cítí ve svojí nový košili jako sardinka a že nosit k černýmu obleku hnědý boty fakt není cool. Ale nakonec jde vždycky jen o úhel pohledu a o přístup, s jakým práci děláte, ať už je jakákoliv. Protože když se kouknu zpátky, tahle práce mi nakonec nabídla celý vzorník příležitostí, které stačilo jen vzít a ušít si z nich kariéru.

„Hele a nechceš začít fotit?“ A já na to „Za peníze?! Ne, ne, ne. Dělám to přece strašně krátce a nemyslim si, že jsem v tom tak dobrá.“

Ale když v té stejné firmě sháněli někoho na focení produktů, tak jsem to prostě zkusila. V domácích podmínkách a s tím, co jsem zrovna měla po ruce. Už několikrát se mi osvědčilo to, že nemusíte mít do začátku to nejlepší vybavení, ale musíte odvést tu nejlepší práci s prostředky, které máte zrovna k dispozici. Na zbytek přijdete časem. Beztak jsem na začátku nevěděla jak se používají ateliérová světla, jak si mám nastavit foťák nebo jak mám hezky a koupitelně nafotit šálu. Někdy jsem jednu věc fotila třikrát a strávila hodiny retušováním. Ale začalo mě bavit hledat řešení problémů a dělat věci, kterých jsem se doteď bála nebo netušila, jak se dělají. Každé další focení byla výzva, která mě posunula dál a naučila spoustu nových fičur. 

Produktové fotky mě začaly docela bavit a tak jsem jedno odpoledne sebrala odvahu a obepsala všechny lidi, které jsem v Praze znala a kteří by mi mohli nějaké focení dohodit. Zkusila jsem i pár větších značek a sem tam z toho něco káplo. Ale na začátku jsem fotila všechno. 

Nesnáším focení portrétů.
Potřebujete nafotit portréty? Oukej! Není problém!
Neumím fotit děti.
Potřebujete nafotit rodinu s dětmi? Jasně! To bez problému zvládnu! 

To všechno s sebou přineslo krapet práce navíc a dostala jsem se do období, kdy jsem byla zároveň full-time prodavačka pánské módy, fotografka a onestlí dívka, která se svému vysněnému e-shopu věnovala sem tam, když se našla volná chvilka. Chodila jsem spát ve dvě, ve tři ráno. Byla jsem unavená, podrážděná, nejistá sama sebou a naštavná, že mi nejvíc času zabírá práce, která mě vlastně ani nebaví.

Kvůli tomuhle jsem to přece nedělala, ne?

Neboj, Báro, tady nezůstaneš.

Začala jsem si svůj prodavačkový úvazek zkracovat, až jsem se věnovala jen focení a HNST.LY. Byla to otázka něco přes půl roku. Strašně ráda bych napsala, že to bylo proto, že jsem v hlavě měla jasný cíl a šla si za tím, ale to přišlo až mnohem později a do té doby jsem se nesnažila o nic jiného než přežít a zaplatit další nájem. 

Kdybych se měla tehdy zabývat jen financemi, byla by to balada. Jenže do toho si hojte rozervané srdce a mezi prací si najděte čas na bulení nad svým zpackaným milostým životem. 

Až někdy kolem Vánoc jsem si poprvé dokázala říct ‘Kruci, já jsem teď fakt šťastná!’ Což neznamená, že bych neměla tenkrát ještě pořád docela hluboko do kapsy. Ale už jsem za sebou měla první kroky a bylo to čím dál lepší.

Bara Perglova

London, United Kingdom