Úhel pohledu.

Takový ten pocit, že se proti vám celý svět spikl. Znáte to?

Venku je příšerné počasí, ta prodavačka v sámošce se na vás utrhla, že se jí ptáte, kde mají sójovku a v tramvaji s vámi jede bezdomovec, jehož odér by se se svou vydatností dal krájet. Úřednice vám nevyhověla, pošťák vám ztratil balík a koupili jste si hrozně drahou knížku, protože všichni tvrdili, že je to román roku a vy se těžko překousnete přes třicátou stránku. Do toho vám v lednici zkyslo mlíko, dostali jste blbou referenci na odvedenou práci a počet desetinných míst na vašem účtu už není co bejvával. Rozbili jste svůj oblíbený hrnek, na bílý svetr jste si u oběda kecli omáčku a telefon vám hlásí, že úložiště je téměř plné. V obchoďáku hrají písničku, která vám připomene nešťastnou lásku, vzali jste si dneska nepohodlné spodní prádlo a doma vám vypadává internet, takže ani na to porno se koukat nedá.

V takhle mizerné dny mám pocit, že celý svět jde do pekel a lepší už to nebude. Že jediné, co má smysl, je jít spát a nechat si zdát o lepším životě. A že všichni jsou oškliví, protivní, lžou a nemyslí to se mnou dobře. Nebo mě nemají rádi, jsou odtažití a můj život je nezajímá.

Taková pitomost.

Přišla jsem na to, že lidé se ke mně většinou chovají podle toho, jakou já mám náladu. Jasně, že mě naštve, že se na mě někdo křivě podívá, když mám den pod psa. Za dnů mizérie a splínu si to pěkně přihodím na hromadu k už tak dost dlouhému seznamu toho, proč život stojí za houby. Ale kdyby mi ten den všechno šlo na ruku, tak jejich mrzutost přejdu a raduji se z toho, že jsem si doma nezapomněla sluneční brýle, mám novou zakázku na focení a o víkendu si udělám palačinky k snídani. Jéé, to bude príma!

Myslím, že obecně máme tendenci si chování lidí kolem nás vysvětlovat podle toho, jak se sami cítíme. Třeba nejsou protivní, třeba si to bereme jen moc osobně. Pak o tom či onom tvrdíme, že je necitelný blbec, o té či oné, že je nafoukaná kráva a těch či oněch, že je to banda neschopných pitomců, co si nevidí na špičku vlastního jazyka. 

Jenomže vždycky jde jen o úhel pohledu. 

Buď mám problém já nebo ti ostatní. Někdy se k nám druzí nechovají dobře ne proto, že bychom dělali skutečně něco špatně, ale protože mají problém sami se sebou. A funguje to i naopak. Někdy se my chováme hrozně k ostatním jen proto,  že máme blbý den.

Lidé, které potkáváme a situace, ve kterých se ocitáme jsou zrcadla. To, jakým způsobem uvažujeme nad jednáním druhých o nich nevypovídá nic. Vypovídá to jen o tom, jak uvažujeme my.

Kůže líná.

Vždycky jsem si připadala hrozně líná. Jako veš. Jako lenochod. Jako stará kočka na sluncem zalitém zápraží, kterou už nevzruší ani kutálející se klubko, i kdyby bylo obalené v tom slizu z kapsičky Whiskas.

A někdy skutečně jsem. A víte co? Je to totiž naprosto v pohodě.

Vybavuje se mi loňský únor. Seděla jsem doma v křesle, které bylo směrované k velkým dveřím na balkon. Nohy opřené o stoličku, notebook mi ležel na klíně a zrovna jsem se chystala ořezávat první z desítek fotek k úpravě. Venku foukalo jen lehce, takže nevím jaká nadpřirozená síla přinesla ten velký zkroucený list z loňského podzimu až na můj balkon. Jenom vím, že jsem v té své připravené pracovní poloze na něj zírala, jak se sem tam pohnul nebo převalil. Dobrých deset minut. 

Pak jsem zaklapla notebook, vzdychla a šla uklízet. Po chvíli, rozhodnutá, že už vážně začnu pracovat, jsem se znovu připravila do startovní pozice a...znovu zírala ven na suchem zdeformovaný list, který vypadal, že začíná požírat sám sebe.

Ta hrozná spousta aktivit mě tak vyčerpala, že jsem si na pozadí pustila pátou řadu Přátel, schoulila se na křesle pod deku a na hodinu usnula. Můj plán si později udělat fancy zdravou večeři o třech chodech skončil hrstmi cornflakes, které jsem do sebe ládovala z pytle velkého rodinného balení.

Pod tíhou pocitu neschopnosti jsem se ten večer přesouvala do vzdálenosti čítající maximálně metry a veškeré snahy ještě něco ten den udělat, zůstaly minimalizovány, stejně jako photoshop na spodní liště mojí pracovní plochy. 

Někdy to prostě nejde.

Je úplně šumák, kolik motivačních článků si přečteme na Forbesu nebo příběhů úspěšných podnikatelů na FirstClass. Je jedno, kolik si na svojí Pinterestovou nástěnku připíchneme duchaplných citátů. Nezáleží na tom, kolik úkolů nám visí v to-do listu nebo kolik předsevzetí jsme si během roku naložili. Víc článků o tom, jak se dokopat k postavě do plavek, o efektivním čtyřhodinovém pracovnímu týdnu nebo jak napsat svůj první román ten kýžený efekt nepřinese. 

Občas je rozumný nedělat prostě vůbec nic.

Čím déle si vnucujeme myšlenku, že bychom něco dělat měli, i když nám to nejde, tím déle nám to trvá dokončit. A pak strašně provinilie prokrastinujeme a sem tam se vrátíme k úkolu, který nás měl původně o krok posunout ke splněnému snu, jenže mezitím se z něj stal strašný voser. 

A přitom by stačilo si přiznat, že pro tuhle chvíli na to prostě nemám a dát si pohov. Nikdo nebude ani pilnější ani kreativnější pod tlakem přesvědčení, že musí stihnout první poslední. To je nejlepší recept na to, jak brzy vyhořet. 

Proto jsem přestala hledat motivaci ve chvílích, kdy mi něco ani trochu nejde. Naopak se snažím na to co nejdřív zapomenout a okamžitě jít dělat bez výčitek něco jiného. Od té doby mám mnohem častěji chuť se pouštět do dalších úkolů a většinou je zvládnu dřív než když je nenápadně odkládám. 

Do mě se energie pro ten či onen úkol dříve či později vždycky znovu vlila. Stačilo se vyspat, počkat si na lepší počasí, na pochvalu za dosavadní práci, zboží nebo servis nebo jít na kafe s někým, kdo mě inspiroval.

Co když se mi i přesto nedaří ani začít? Začnu přemýšlet nad tím, jak moc velký smysl ta činnost má. Třeba se mi do toho nechce, protože cítím, že mě to nikam neposune a dlouhodobě mi to nic nepřináší. Což je dost dobrá motivace, jak si hledat lepší práci. 

A co když má ta práce deadline? To se nedá odkládat do nekonečna! Tak udělejte přesně to, co jsem udělala s tímhle tři týdny rozepsaným článkem. Get that shit done!

Otázka velikosti

Jedna z věcí, kterou mi rodiče říkávali, když jsem byla malá, byla "Až vyrosteš, tak to pochopíš." Jenže já často pořád něčemu nerozumím, znamená to, že ještě nejsem dost velká? 

Každý rok narůstá s blížícím se 8. květnem moje očekvávání toho, že tenhle rok to konečně rozlousknu. 

Jako šestileté děcko jsem si myslela, že velká budu, až dostanu první pusu. O rok později mi vlepil hubana na školní chodbě Kuba a já si připadala pořád stejně. 

Tak jsem postupně překonala další milníky. Prvního kluka, co mi zlomil srdce tím, že mojí valentýnku nechal kolovat celou třídou, první cigaretu potají vykouřenou v kamarádově stodole, první promile v krvi co skončily líbačkou s mojí nejlepší kamarádkou, první den na střední, první výplatu na brigádě v pizzerii, první lásku, pro kterou se trpí tělem i duší, první sex, druhý sex, první samostatnou cestu do zahraničí bez dohledu rodičů, odstěhování se z domova, první pořádnou práci, prvního psa, první iPhone, první založenou firmu, první podnikatelský propadák, první prodanou firmu, první den v práci v anglicky mluvící zemi, první prodanou fotku, první prodaný produkt v HNST.LY, první den na vlastních nohou, první nájem, který jsem jsem si platila sama, první otevřený obchod

Už je to ono? Neprošvihla jsem to? Protože jsem zase o rok starší a pořád tady jsou nevyřčené odpovědi na klíčové životní otázky. 

Kde mám hledat toho pravého? Kolik chci vlastně dětí a kdy s nimi začít? Mám pro HNST.LY hledat investora? Jaké je nejvýhodnější spoření? Které knihy mi změní život? Měla bych si ještě dodělat vysokou? Jak poznám, že to avokádo už je akorát? ...

Myslím, že je to proces.

V odborných knížkách si například přečtete, že dospělost přichází se zodpovědostí. Z toho mi vyplývá, že často začíná s prvním džungarákem v akvárku. A pak se učíme, rozvíjíme, měníme se, moudříme, předáváme svoje zkušenosti dál. Dospíváme celý život.

A nejdospělejší jsme s posledním vydechnutím. V ten moment už další šance zmoudřet, udělat něco víc, líp, jinak už nepřijde. Takže do té doby máme nárok na to být občas ztracení a hledat odpovědi. A vlastně se ani nemusíme trápit otázkou, jestli jsme pro to či ono už dost velcí. Prostě to zkusme a při nejhorším to bude jen další milník k překonání. 

Jak si (ne)dělat plány

„A kde se vidíte za pět let?“

Ptali se mě přesně před pěti lety na pohovoru v IKEA, kde jsem se ucházela o práci dekoratérky. Místo na tom pohovoru jsem si doslova vybojovala. Napoprvé mě zamítli, ale já se nedala a obhájila v sáhodlouhém e-mailu svoje dovednosti a kvality. Tu práci jsem totiž hodně chtěla dělat. Asi. Já nevím. Aspoň myslím, že jo.

„A kde se vidíte za pět let?“

Myslím, že jsem tenkrát odpověděla něco ve smyslu, že chci být součástí velké rostoucí firmy, pravděpodobně ve vedoucí pozici, zatímco se mi pod stolem klepala kolena a očima jsem nervózně těkala na asi pětičlennou pohovorovou komisi a ujišťovala se tak, jestli odpovídám podle pravidel.  

Nakonec mi nabídli jinou pozici, protože se jim prý líbilo jakým způsobem a jak přirozeně jsem vedla tým všech uchazečů, se kterými jsme plnili úkoly. Šlo mi to, protože nesnáším, když banda lidí plká o pitomostech, které k ničemu nevedou. Nechtěla jsem je poslouchat a měla jsem hlad. Tak jsem je kočírovala k nějakému závěru. Být hladový asociál mi tehdy zajistilo nabídku zaměstnání. Tu jsem stejně posléze odmítla, na což mi můj kamarád řekl, že to bylo ode mě odvážné. Myslel to v tom smyslu, že jsem tam šla s představou, které nevyhověli a já měla kuráž nepřistoupit na jejich podmínky. Čert ví, co by se stalo, kdybych měla v kapse svačinu.

Zůstala tu ovšem otázka. Kde jsem se opravdu viděla za pět let? Tenkrát jsem odpovídala podle toho, co se ode mě čeká, protože popravdě, jo, ta práce by mě bavila, ale vážně jsem chtěla přijmout výzvu, kterou mi dali?

Nikdy jsem si nedělala plány. Vlastně mi plány na několik let dopředu přišly absurdní. Jak můžu vědět co bude za pět let? Za rok? Za dva měsíce? Ještě tak před dvěma lety bych nedokázala odpovědět. Jenže to jsem neměla nic nebo nikoho na čem by mi záleželo tolik, že jsem to viděla ve svojí budoucnosti. To je jádro pudla. Jak bych se taky mohla někde vidět, když jsem nevěděla, co vlastně chci?

Na to jsem nepřišla ze dne na den. Rostla jsem, dospívala, sem tam ztratila něco, co mi původně nepřišlo důležité a teď se bez toho blbě obejdu a naopak. Potkávám lidi, kteří formují moje myšlenky a názory, stavím se do situací, které formují moji osobnost. Zjistila jsem, na čem mi vlastně záleží a jakým člověkem se chci stát. Nevím přesně kde budu za pět let bydlet nebo kolik budu zaměstnávat lidí, ale poprvé v životě mám představu o tom, čím bych chtěla být, až vyrostu, i o tom, kde chci vidět HNST.LY.

Splnilo se mi, že jsem ve vedoucí pozici rostoucího byznysu. Před pěti lety by mě ani ve snu nenapadlo, že bude malý a už vůbec ne můj. :)

Jen to chce neustále improvizovat a sem tam se přizpůsobit. Leccos se pokazí, potkáte někoho, kdo vás změní, zažijete něco, co vám převrátí život naruby. Nemusíte mít plán, kterého se budete striktně držet. To ostatně ani nejde. Ale když vám na něčem opravdu záleží, chcete si to v životě podržet co nejdéle a to je první vodítko, které vám napoví, jakým směrem chcete, aby se váš život ubíral. Si myslím. 

Takže...kde se vidíte za pět let?

Jsem single. Ouch.

Když se my holky s někým rozejdeme, tak je nám celkem putna, kdo z nás dvou si vytáhl tu kratší sirku a skoncoval to. Je nám nad slunce jasné, že nemáme už na nic nárok, obzvlášť když jsme to my samy skončily, a stejně nás dodatečně sžírá žárlivost a rozpadáme se na molekuly kdykoliv na sociálních sítích nebo nedejbože na veřejnosti narazíme na svůj replacement.

Prvních pár týdnů až měsíců zoufale hledáme patterny v příbězích kolem sebe, jako bychom chtěly přeskočit na konec příběhu a dozvědět se, jak to s námi dopadne. 

„Přesně to se stalo mojí kámošce, ale s tou novou mu to nevydrželo a za tři měsíce byli zase spolu.“
„Hele některý lidi se rozejdou třeba i na celý roky a pak se dají zase dohromady.“
„Tohle je jen takovej úlet, věř mi. Vy dva jste se k sobě strašně hodili!“

Nebo snad ne?

Přemýšlíme, vzpomínáme, zlobíme se, na to druhýho, na sebe, na sousedy, na toho hnusnýho dědka na tramvajový zastávce, protože ten taky určitě za všechno může. Z holky, co byla doteď docela v pohodě je najednou hysterka jak z telenovely, kterým se vždycky sama smála.

Věděla jsem, že si za to můžu já, ale stejně jsem nějaký čas chodila jako zombie a těžce zadržovala slzy, protože mi to bylo prostě jen zatraceně líto. Je to blbý, když vás to chytí na veřejnosti. Máme místnosti na kojení a přebalování, máme úschovny zavazadel. Kde jsou úschovny pro nás, když si potřebujeme vyplakat oči? 

Strašně jsem se bála. Paradoxně nejvíc toho, že budu na všechno sama. To jsem přeci chtěla, tak v čem je vlastně problém? Bacha na to, co si přejete, může se vám to vyplnit.

Vždycky máme tendenci skuhrat nad tím, co jsme ztratili, protože až tehdy si uvědomíme tu hodnotu. Já si uvědomila hlavně svojí závislost na vztahu, ve kterém jsem byla pořád a neuměla jsem si přestavit trávit čas jinak. Takže když se najednou musíte obejít bez neustálé přítomnosti někoho dalšího, je to děsivý. 

Až později mi došlo něco mnohem horšího. Že nepláču nad tím, s kým už nejsem nebo co nemám ale sama nad sebou. Protože jsem ztratila něco, co jsem potřebovala, co jsem chtěla mít sobecky a věčně. 

Co teď? Takže nestačí, že začínáte život znova od nuly, musíte se ještě ke všemu naučit mít rádi sami sebe a umět spokojeně trávit čas jen ve svojí přítomnosti. Uf... 

To by vydalo na další článek. 

„Hele Baru a jak to děláš, že toho stíháš tolik? Obchod a ještě focení?“
„A nejen to! Stíhám ještě chodit třikrát týdně cvičit, přečtu šest až osm knížek za měsíc, o víkendu peču, koukám na filmy, chodím ven s kamarády a dokonce i spím!“
„Nemáš kluka, co?“
„No...“

Můj život není tím horší. Kdybych ho měla, udělám si na něj místo tak jako na všechno ostatní. Každopádně jde o to, že mi už nevadí vyrazit si jen v přítomnosti vlastních myšlenek na celodenní výlet nebo zůstat celý víkend sama v posteli. A vůbec jsem se toho o sobě za poslední dva roky hodně naučila. Především to, že fňukat je vážně otravné a když si neumím vážit sama sebe, jak to můžu chtít po někom jiném?

A nakonec, hele, ona to totiž není žádná tragédie. Lidé se rozcházejí dnes a denně. Jen to nesmíme brát jako konec, ale jako začátek svého nového já. Protože když přestaneme lpět na starém, otevřou se nám úplně nové možnosti. Nové zkušenosti. Nová dobrodružství.

Lepší, které si zasloužíme.

Jen co se sami staneme lepšími. 

První tramvají.

Doléhají ke mně zvuky. Hlasy. Tóny. Někdo zpívá.

Jak je daleko? Příliš daleko. 

Je mi horko a nemůžu dýchat. Ale nemá se mi co přilepit k tělu. Jen deka. Jen polovina deky. Zvuky nezesilují. Jen je lépe slyším. Poznávám je. Ty písničky znám. Je to playlist, který hraje už několik hodin. 

Mám zavřené oči. Nechci je otevřít, nechci se pohnout. Zároveň bych chtěla běžet. Utéct?

Pravou půlku tváře mám zmačkanou. Snažím se otevřít pusu a olíznout si rty. Jde to pomalu, mám je slepené. V puse pachuť. Na zubech povlak. Ale tohle už znám, není to poprvé.

Otevřu oči do tmy, mžourám. Jsem zmatená. Je to můj byt? Tuhle skříň doma nemám.

Uvědomuju si svoje tělo. Nohy, ruce, oči, vlasy. Vlasy. Mám tolik vlasů, jsou rozházené po celém polštáři jako by jim to tady patřilo. Topí se mi v nich tvář, uvěznily mojí hlavu. Jakmile se snažím pohnout, všude to tahá, bojím se, že když pootočím hlavou, všechny se zpřetrhají. Udělám to.

Upírám zrak na pokoj. Rozeznávám ve tmě obrysy. Stůl, židle, lahve od vína a dvě sklenice. 

Už vím. Vím, kde jsem. Oddychnu si.

Za mnou se pohne. Někdo. 

Je mi horko, přesto si polovinu deky přitáhnu blíž k tělu. Chci se schovat. Můžu znovu zavřít oči a probudit se doma? Prosím.

Je tu dusno. Nedá se dýchat. Tíží mě to. Nesu na zádech tíhu celé místnosti. Toho, kdo je za mnou. Mám chuť brečet. Polštář pod několika slzami zvlhne. Jsem tu špatně. 

Příliš daleko.

Vstanu a otevřu dveře na balkón. Projde mnou jen lehký noční chlad, ale stejně tak by to mohla být sněhová bouře. Ledový vzduch se mi nosem zhoupl až do plic. Přikoval mě k podlaze. Cítím, jak mi zimou a tím podivným steskem vibrují kolenní klouby. 

Když se pohne, leknu se a přestanu dýchat. Jako by to snad znamenalo, že se stanu neviditelnou. I kdyby ano, moje tlukoucí srdce bude slyšet ještě sto kilometrů daleko. Nechci, aby věděl, že odcházím. Ptal by se, co se stalo. Nechci vysvětlovat, že nic a vlastně všechno. Že jsem tu špatně, nepřipravená. Že mi někdo chybí. 

Sehnu se. Světlo displeje září na zbytky mojí důstojnosti poházené po podlaze. Posledně jsem tu jeden kousek nechala. 

Oblékám se a snažím se udělat u toho co nejméně pohybů. Není to rychlejší, ale připadám si u toho míň nápadná. Minimalismus v praxi.

Ještě ponožky, svetr, boty. Až doma zjistím, že mám většinu naruby. Většina je špatně, jo, to by odpovídalo. Všechno dělám potmě a na chodbě si málem vezmu špatný kabát. Na stole zůstala gumička. Vždycky jí u někoho nechám. 

Otevřu dveře a vyjdu na chodbu. Naposledy se zastavím. Nemám se vrátit? Rozsypat oblečení po podlaze, rozprostřít vlasy na polštář, vzít si polovinu deky, loknout si vína, zavřít oči...

Zámek cvakne, konečně se můžu nahlas nadechnout. Probudilo ho to? Jdu po schodech dolů. Pomalu, nevím proč. Počítám je, nevím proč. 

Venku zase ta hrozná zima, ale ještě chvilku potrvá, než se začnu klepat. Na ulicích nikdo není. Jediné, co potkávám, jsou auta. Lidi v autech. V kovových pláštích. Superhrdinové ranní Prahy. 

Záda zastávky se otřesou pokaždé, když kolem nich některý z nich prosviští. Třesou se často. I ve čtyři ráno mají hrdinové někam namířeno. Všichni mají nějaký cíl. 

V poloplné tramvaji mě žádají o kapesník a já jim ho dám. Jsem nejsmutnější cestující na celém světě, ale brečet není potřeba. Jen si ho vezměte, já potřebuju něco jiného. 

Jsem doma. Jsem naruby. Jsem oblečená. Jsem v peřinách. Je to lepší, děkuji.

 

Jak přežít první půlrok.

Když se rozhodnete otočit svůj život o stoosmdesát stupňů, nikdy není pozdě na to, aby vás vyděsila realita něčím, na co jste nebyli připravení. Třeba na to, že budete muset začít pracovat a vydělávat peníze. 

Docela hodně peněz, abych pravdu řekla. Protože žít single v Praze je docela luxus. Jednoho dne si spíte v úžasným bytě s původníma dubovýma parketama a s výhledem do krásný zahrady a druhý brečíte schoulení na matraci u kámošů mezi krabicemi plnými nostalgie. A přitom jde jen o hadry, pár knížek a kartáček na zuby ze stejného balení, co jste koupili před třemi měsíci, kdy to všechno bylo ještě tak nějak oukej. 

Hmm. Tak si asi teda musím najít zase nějakou tu práci na full-time. 

Dostala jsem ji hned na první pokus. Rozhodně to nebyl ale tenkrát můj dreamjob. Už vůbec ne v oboru, který by mě nějak zásadně zajímal. O pánské módě jsem věděla jen to, že nesnáším dřevěné motýlky a až tak po čtyřech měsících jsem teprve začínala chápat, proč se ten či onen chlap cítí ve svojí nový košili jako sardinka a že nosit k černýmu obleku hnědý boty fakt není cool. Ale nakonec jde vždycky jen o úhel pohledu a o přístup, s jakým práci děláte, ať už je jakákoliv. Protože když se kouknu zpátky, tahle práce mi nakonec nabídla celý vzorník příležitostí, které stačilo jen vzít a ušít si z nich kariéru.

„Hele a nechceš začít fotit?“ A já na to „Za peníze?! Ne, ne, ne. Dělám to přece strašně krátce a nemyslim si, že jsem v tom tak dobrá.“

Ale když v té stejné firmě sháněli někoho na focení produktů, tak jsem to prostě zkusila. V domácích podmínkách a s tím, co jsem zrovna měla po ruce. Už několikrát se mi osvědčilo to, že nemusíte mít do začátku to nejlepší vybavení, ale musíte odvést tu nejlepší práci s prostředky, které máte zrovna k dispozici. Na zbytek přijdete časem. Beztak jsem na začátku nevěděla jak se používají ateliérová světla, jak si mám nastavit foťák nebo jak mám hezky a koupitelně nafotit šálu. Někdy jsem jednu věc fotila třikrát a strávila hodiny retušováním. Ale začalo mě bavit hledat řešení problémů a dělat věci, kterých jsem se doteď bála nebo netušila, jak se dělají. Každé další focení byla výzva, která mě posunula dál a naučila spoustu nových fičur. 

Produktové fotky mě začaly docela bavit a tak jsem jedno odpoledne sebrala odvahu a obepsala všechny lidi, které jsem v Praze znala a kteří by mi mohli nějaké focení dohodit. Zkusila jsem i pár větších značek a sem tam z toho něco káplo. Ale na začátku jsem fotila všechno. 

Nesnáším focení portrétů.
Potřebujete nafotit portréty? Oukej! Není problém!
Neumím fotit děti.
Potřebujete nafotit rodinu s dětmi? Jasně! To bez problému zvládnu! 

To všechno s sebou přineslo krapet práce navíc a dostala jsem se do období, kdy jsem byla zároveň full-time prodavačka pánské módy, fotografka a onestlí dívka, která se svému vysněnému e-shopu věnovala sem tam, když se našla volná chvilka. Chodila jsem spát ve dvě, ve tři ráno. Byla jsem unavená, podrážděná, nejistá sama sebou a naštavná, že mi nejvíc času zabírá práce, která mě vlastně ani nebaví.

Kvůli tomuhle jsem to přece nedělala, ne?

Neboj, Báro, tady nezůstaneš.

Začala jsem si svůj prodavačkový úvazek zkracovat, až jsem se věnovala jen focení a HNST.LY. Byla to otázka něco přes půl roku. Strašně ráda bych napsala, že to bylo proto, že jsem v hlavě měla jasný cíl a šla si za tím, ale to přišlo až mnohem později a do té doby jsem se nesnažila o nic jiného než přežít a zaplatit další nájem. 

Kdybych se měla tehdy zabývat jen financemi, byla by to balada. Jenže do toho si hojte rozervané srdce a mezi prací si najděte čas na bulení nad svým zpackaným milostým životem. 

Až někdy kolem Vánoc jsem si poprvé dokázala říct ‘Kruci, já jsem teď fakt šťastná!’ Což neznamená, že bych neměla tenkrát ještě pořád docela hluboko do kapsy. Ale už jsem za sebou měla první kroky a bylo to čím dál lepší.

Prostě začni.

Pamatuju si docela přesně na ten den, kdy jsem se rozhodla. Seděla jsem na lavičce, měla nohy opřené o zábradlí a pozorovala mravenčí život Pražanů z vyhlídky Kinského zahrady.
Ne, že bych si tím rozhodnutím byla tenkrát stoprocentně jistá. Dokonce ještě několik měsíců po té jsem se při pohledu na svůj bankovní účet na jedné straně a seznam nutných výdajů na druhé klepala strachy a nejistotou jako opuštěné štěňátko a docela silně váhala nad tím, jestli toho nelituju. Ale jednak se už nebylo kam vrátit a druhak tu bylo pořád něco, co bylo silnější. Silnější než jistota. Silnější než pohodlí. 

Podnikatelského ducha jsem měla asi vždycky. Jako malé, asi čtyřleté škvrně jsem na zahradě “prodávala” dorty z hlíny a trsy řebříčku jako zeleninu. Jako dítě školou povinné jsem vyměňovala na bleším trhu svoje zbytečnosti za zbytečnosti jiných. Nebo u dědy v kůlně jsem si rozložila na nasekané dříví fošnu a “otevřela si obchod” se starými knížkami. Je fakt, že moji zákazníci byli děda a táta, ale pomyšlení na to, že svoje zboží předám někomu dál a něco za to dostanu zpět bylo vzrušující a začalo mě to bavit. Během školních akcí, kdy se vybíralo na dobročinné účely, byl můj výběrčí tým většinou nejlepší, protože jsem měla v sobě energii a přesvědčení, které jsem dokázala předat dál a vykřesat z něj zpětnou hodnotu. 

Ve svojí rodině nemám podniktelské vzory. Můj táta desítky let pracoval na jednom místě a má za to můj velký obdiv. Takže čert ví, kde se to ve mně vzalo. Jen jsem cítila, jak ve mě léty stoupala touha.

Něco dokázat.

Spousta lidí začíná podnikat kvůli svobodě. Protože chtějí sami rozhodovat o svém čase nebo chtějí lépe zpeněžit svoje mnohdy nedoceněné dovednosti. Mojí motivací byla svoboda taky, ale v trochu jiném smyslu. Nikdy jsem si moc nevěřila a moje nízké sebevědomí mi většinou zavíralo cesty k zajímavým projektům i pracím. Pokaždé mě někdo musel popostrčit, abych se zkusila prodat nebo ukázala, co ve mně je. Ne proto, že bych na to neměla, ale protože jsem byla tak moc vyděšená ze strachu, že na to třeba fakt nemám. Tak jsem radši ani nezačala a jen prostě plula s proudem, který mě životem unášel. A zcela upřímně, až příliš dlouhou dobu jsem neměla potřebu pracovat nebo vzít za sebe plnou zodpovědnost. Můj život byl bezstarostný a pohodlný a i přes všechno cestování a podporu partnera jaksi nenaplněný. Až jsem si jednoho dne sedla a rozbrečela se, protože jsem přišla na to, že jsem nešťastná. Nebo ještě lépe - že mám syndrom vyhoření ze štěstí. 

Zní to divně, že? 

Představte si, že jsem kolem sebe neustále měla berličky, na které jsem se mohla spolehnout. Že se nemusím strachovat, když mi kiksne grafická karta mýho počítače, protože to za mě má nejen kdo vyřešit, ale i zaplatit. Že se nemusím bát, že nebudu mít co jíst, že nebude z čeho zaplatit nájem, že si nebudu moct koupit nový boty.

Zní to skvěle, tak proč mi to nakonec tak vadilo?

Protože se tyhle berličky nakonec staly mnohem víc spíš mojí kotvou. Potřebovala jsem najít způsob, jak věřit sama v sebe, jak se přesvědčit, že dokážu cokoliv si zamanu. Ale hlavně jsem věděla, že to nedokážu jinak než sama. Že si teprve potom budu vážit toho, co vytvořím nebo co po mně bude zůstávat. Že když se nebudu moct spolehnout na nikoho jiného než jsem já, naučí mě to lépe se rozhodovat. A lépe znát svojí hodnotu. Tohle člověk nepochopí dokud nedostane potřebu dokázat něco sám sobě.

A tak jsem se zhluboka nadechla, naposledy se podívala na Prahu, která slibovala tisíce možností a vydala se domů, abych svému tehdejšími příteli řekla, že bychom se měli rozejít. 

O tom, jak zatraceně těžký to bylo potom, si nechám na příště, ale zpětně to považuju za to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Jsem teď mnohem schopnější, odvážnější a mnohem lépe znám svojí cenu. Neznamená to, že o sobě už nepochybuju. Dokonce se často ještě pořád finančně podcením. Mám za sebou hromadu menších i větších fuckupů a dalším se nevyhnu. Moc dobře jsem věděla, že cesta ke svobodě nebude vystlaná marshmallowny. Ale odnesla jsem si z toho to, že je potřeba prostě jen začít a na zbytek už člověk nějak přijde časem.

Konec eklovatých drátěnek v Čechách.

Na domácí potřeby jsem dřív neměla tak úplně vyhraněný názor. U nás doma se kupovaly nejlevnější houbičky na nádobí v balení po deseti kusech, drátěnce jsem se snažila vyhýbat, protože se mi eklovalo, že se nikdy nedala pořádně vyprat a drobky ze stolu jsme shrnovali rukou do dlaně a pak s tím utíkali ke dřezu a oprašovali, co nám zůstalo mezi prsty. Ale pak jsem vyrostla, odstěhovala se, psala, nechala si zavést internet, založila profil (tenkrát ještě) na Tumblru a začala objevovat a sdílet krásy zahraničního designu. Hodiny a hodiny jsem strávila na Pinterestu objevováním příspěvků zejména skandinávských blogerek a tehdy jsem také poprvé zahořela láskou k Iris Hantverk.

 

V malé švédské dílně s více než stoletou tradicí vznikají půvabné a důmyslně navržené kartáče, lopatky a další věci každodenní potřeby. Z přírodních materiálů je tady ručně vyrábí pět řemeslníků se zrakovým postižením. Pochází z různých koutů světa, ale přesto si rozumí. Spojuje je radost z poctivé práce a obrovský talent a cit pro rukodělné zpracování. 

Stejně jako si získala značka Iris Hantverk srdce zákazníků z celého světa, získala i to moje, poprvé online a podruhé v Anglii, kde jsem neodolala a několik produktů si pořídila. S rozšiřováním onestlího sortimentu došlo i na mojí touhu nabídnout v něm kartáčnické produkty a původně jsem lovila v lokálních vodách, hledajíc dílnu, která by něco takového uměla vyrobit. Nakonec jsem se ale rozhodla vsadit na tradici značky Iris Hantverk a navázat spolupráci přímo s nimi.

Povedlo se! Mám nesmírnou radost, že jsem přivedla tyhle krásné a zároveň funkční produkty k nám. Základem předmětů Iris Hantverk je kvalitní březové dřevo v kombinaci s přírodními štětinami ať už živočišného nebo rostlinného původu. A já vám zaručuji, že i vy budete nadšení z jejich používání, stejně tak i když je necháte po pilné práci pěkně odpočívat na kuchyňské lince.

Vaše praktická a krásná domácnost zároveň začíná zde!

Dočkala jsem se jako husa klasu. Nový přírůstek do kolekce HNST.LY

Pamatuji si, jako by to bylo před týdnem, ale už to je přes dva roky, kdy jsem začala tvořit HNST.LY a do Evernote si ukládala odkazy na tvůrce, produkty nebo zajímavé značky, které se hodily do konceptu, který se mi tehdy honil hlavou. Projížděla jsem své oblíbence na Etsy, vytahovala odkazy ze svých oblíbených blogů a scrollovala nekonečně dlouhými nástěnkami Pinterestu. Už tehdy jsem byla okouzlená designovou ikonou z Británie, značkou Falcon enamelware. Viděla jsem je jako jedny z těch, kteří by dali mému konceptu směr, styl a tvář. Jejich smaltované nádobí mě nadchlo. Sněhově bílé, s charakteristickým modrým okrajem pro mě bylo dokonalým ztělesněním slov, že v jednoduchosti je krása. 

Na smaltované nádobí si pamatuji z babiččiny kuchyně, kdy barevné hrnce, ze kterých se linula vůně nedělního oběda, byly zdobené květinami, ale také z naší vlastní, když ve velkém pětilitrovém hrnci bublala moje první bramboračka, když mě moje máma učila vařit. Formy, ve kterých svoje produkty vyrábí Falcon enamelware mě přesvědčily, že tento materiál najde svoje místo i v moderních domácnostech. 

Falcon enamelware 4x4.jpg

Britové s nádobím Falcon vaří už od dvacátých let minulého století. Tajemství této nezdolné kvality spočívá v tradici, poctivé výrobě a jedinečné kombinaci použitých materiálů. Kov chrání před korozí vrstva křemičité taveniny (smaltu). 

Nešikovné ruce, které omylem upustí hrneček nebo misku na zem, nejsou pro smaltované nádobí žádnou zkázou. Výrobek se neroztříští, maximálně se jen odloupne vrchní vrstva skloviny, která tak poodkryje ocelový základ. Nádobí můžete i nadále bezpečně používat a prosvítající odštěpek vašemu kousku navíc dodá jedinečný charakter.

Smaltované nádobí Falcon lze použít na zapékání v elektrické i plynové troubě a to až do 270°C, zároveň je praktické na údržbu, lze ho bezpečně mýt v myčce.

Po dvou letech se mi konečně splnil sen zařadit Falcon enamelware i do nabídky HNST.LY. Prozatím najdete v kolekci bílo modré minimalistické talíře, misky i praktický set šikovných pekáčků. Nechybí ani půvabné hrnky a konvičky, které se z prostého kuchyňského nádobí promění v originální interiérový doplněk. Z hrnku můžete upíjet svůj horký ranní čaj nebo si do něj uložit tužky, štětce a pastelky. V miskách naservírujete dezert nebo si do nich odložíte šperky. Konvička je zase perfektní na skvělou domácí limonádu a stejně tak dobře je použitelná jako netradiční váza na luční kvítí. 

Nádobí Falcon enamelware má kouzelnou moc. Já už jsem si zabrala set na pečení a po dlouhé době se zase vrhnu na přípravu domácích koláčů a dezertů. Na ochutnávku vás pak pozvu do nového obchodu, který pro vás připravujeme v Holešovicích. Ale o tom si ještě napíšeme. ;)